(Zápis přednášky)

Přeji vám dobrý den a vítám se mezi vámi a vítám vás z celého srdce při příležitosti této mé skromné exhibice… Nejsem učitel ani táborový řečník. V oboru magie a esoteriky jsem prostý praktik, mistr obřadů, svévolný filosof a mizerný básník. Vězte však, že o to více budu hovořit pravdivě a z celého srdce.
Stojím nyní před úkolem takřka nesplnitelným – totiž pronést velmi krátkou a velmi zasvěcenou řeč o magii a o esoterních naukách. Tak, aby ta slova měla hlavu i ocas a osvítila vám zapomenuté kouty paláce poznání.

Pravím vám, je to nemožné. Přesto však úkol je třeba splnit a tak… Zůstaňme u meditace. Nemohu-li se v tuto chvíli opřít o to exaktní, vezmu si za berlu metafory, obrazy a hudbu slov. Pravda tak nevyslovena zjeví se nám snad za zavřenými víčky a ke všemu zůstane panenskou.
Magie je a není vědou. (To „je a není“, jak později pochopíte, je výrokem/výronem pro celé téma příznačným.) Operuje s obrovským množstvím poznatků a informací, má svou metodu velmi přísnou a propracovanou, je to však metoda odlišná a v mnohém kontrérní vůči té vědecké. Magické paradigma zpochybňuje totiž klasickou logiku, reinterpretuje princip kauzality a jeví tendenci nahradit samotný pojem příčinnosti bezohlednou synchronicitou. Pojem nemožného je zaměněn za „nemyslitelné“, přičemž aspirací mistrů je myslitelnost všeho. Kdo tvrdí, že magie je nad slunce jasněji vysokou vědou, je lhář nebo podvodník a zasloužil by dostat řádně napráskáno svou vlastní magickou hůlkou.
Chci však hovořit spíše o tom, co magie je – a na úplném počátku se před námi rozprostírají dvě nezávislé informační matrice vyzařující, dvě roviny reality: vnější – objektivní a vnitřní – virtuální, jež v sobě latentně realitu objektivní úplně obsahuje. Co je nahoře, je jako to, co je dole. Tak zní poučka Herma třikrát velikého. Tato dvě univerza jsou propojena osobou adepta stojícího logicky nad nimi a skrze něho se vzájemně zrcadlí. A povšimněme si nyní, že jakákoliv práce magická může na této úrovni fungovat za dvou předpokladů: 1) adept musí být z reality zcela vyvázán, tedy jaksi ve „stavu smrti“ existovat s vědomím estetické distance od veškerého dění a 2) musí se vědomě a volně postavit do pozice zrcadlícího a iluminátora; tedy uvědoměle bdít nad samým procesem zrcadlení vnitřní matrix do objektivní reality, či naopak a zároveň působit na kvalitu samotných zrcadlících se paprsků tím, že jim „vstoupí do cesty“ a nechá je procházet sebou, čímž je „obarvuje“, láme atd. Tímto více či méně pokřiveným a modifikovaným zrcadlením vytvářejí se na obou rovinách (v samotných kořenech, tedy informačních matricích reality) nové vzory, které se následně manifestují a vrhají stíny a odrazy až k hmatatelným projevům. To je technická stránka věci.
Metodou magie je lucidní snění, symbolické myšlení a filosofická kybernetika. Nestačí znát slova formule, musí vám být jasné, co je za slovy a navíc – musíte to celé umět vyslovit tím jediným možným způsobem. Osvícená vůle je zde prioritou a tvoří samu okultní příčinu. Vědomé kráčení jest nejvyšší ctností mága. Překračování sebe sama je aktem realizace vnitřního božství. A někdy také přeskakování, obcházení či podlézání. Konečně, i podrývání. Na tom nesejde a pravidla jsou jen orientační. Co světí prostředky je nakonec záměr, který bude / byl opuštěn. Putování samo je cílem cesty a proměnlivost dokonale persistentní. Vysoká magie je procesem bytostné alchymie a putováním za hvězdou, která jistojistě spadne. Magie je uměním a ráda sebe samotnou nahlíží co hříšnou děvku. Stejně tak je však chrámovou tanečnicí či slunečním dervišem v extázi vířícím na odvrácené straně měsíce.
Magie je Uměním a Cestou. A rozhodně to není výlet pro nedělní turisty. Na začátku musíte mít určitou svatou touhu a odvahu k bláznovství. Musíte mít dostatek pokory, abyste se mohli učit nasloucháním mlčení mudrců a dost pýchy na to, abyste se nezalekli ukrást oheň bohům a postavit se Sfinze s jejími hádánkami. Obstojíte-li, přijde čas pročišťování. Purifikace v pomalém plameni. Transmutace vlastní bytosti za vysoké teploty a pod extrémním tlakem. Zažité formy roztají jako vosk. Cílem je diamant, Kámen, Lapis filosofů. Na cestě k tomuto cíli se však toulají zrůdy a deformované nestvůry. Občas čelíte poznání, že tou nejděsivější z nich jste právě vy. Ale kdo chce být motýlem, nesmí se ošklíbat nad housenkami. V jednu určitou chvíli přichází noc duše. A tehdy se adept skutečně vydává na cestu. Je pozdní čas. Smrákání. Je zima.
„Na počátku je běh. Musí být, protože čehosi je nutné se dotknout a to cosi není viditelně přítomno počátkům. Posedlost analýzou. Rozbíjení universa na protiklady a tříštění zrcadel, až se střepy rozházené po zemi spojí v nesmírnou sféru plnou prvotní tmy, jíž je člověku bloudit, ačkoliv ta sféra je zároveň úplně ukryta v jeho nitru. Dosebesestoupení adeptovo. A toulání se těmi pláněmi za noci plné hořkých úsměvů a setkání a polibků a děsivých tvorů. Tam nalezneš svůj Stín. Musíš ho konfrontovat a uchopit a obejmout a anihilovat. A nebude už více stínu ani tebe, neboť ten stín bude tebou a žádný další nezbude. To je dokonání sebepoznání a integrace duality v nicotu, která je nekonečnem a pravým JÁ. Ejhle!“
Blíží se vánoce a svět se svíjí pod knutou běsu komerce. Hemžení lidských mravenců dosahuje bodu kulminace. Christmass Industry s ručením takřka neomezeným vládne. Ten stroj bzučí jako nekonečné mračno hmyzu. Nový věk, jako by byl stvořen pro společenstva brouků. Je to naruby obrácená apoteóza Kafkovy Proměny. Avšak jak vědí stoupenci voodoo, na vrcholu vesmíru sedí pavoučí královna. Sedí na síti, tká vzory. Pavouk je ovšem hmyz-solitér. A to je nakonec magikova spása. Spojenectví, pátá kolona na vršku univerza. Ne nadarmo se říká, že pavouk nosí štěstí.
Chci po vás teď - jen, abyste se zastavili. Je čas hrubých nocí a venku panuje Saturnova kosa. Mimo syntetická mraveniště měst se potuluje bílá smrt. Zasněžené pláně nepatří životu. Kraluje mráz. A tma, protože noci jsou zdánlivě nekonečné. Je čas hrubých nocí a spánku sladšího smrti. Vnímejte odvěkou rezonanci tohoto času, neboť právě to je bezpochyby jeden z magických klíčů. Vnímat čas, vnímat ducha času. A oblékat skutečnost jako plášť. Kdo chodí oblečen vesmírem, vesmírem hýbe… A kdo umí pohnout všehomírem, není tím, kdo by jím pohnout chtěl.
Je tedy čas krále Holomraza. Nic nevzchází, protože to, co bylo zaseto, je už nyní za horizontem událostí. Čekáme na Slunce, ale ne všichni. Mágové zírají do tmy, aby zahlédli Hvězdu. Neboť světlo ve tmě svítí a tma ho nepohltila. Pohltila-li by, byla by špatnou matkou…
„Ach světlo, po Temnotě prvotního klína – povstavší LOGOS. Vše je jedním. Temnota i zář. A lůno aeonů. Temnota světla a Světlo temnoty. Vprostřed vás i v srdci vesmíru. Pohleďte do Tváře Skutečnosti.“
Pohleďte a zapalte svíce! Této noci počněte. Počněte vnímat pravé věci. Kámen, dřevo, oheň, voda a kov. Kosti a stará sláma a také pot a krev a pach zvířat – cosi se rodí v salaši. Ale ještě spíše v jeskyni či v lese. Magik vychází do noci, neboť nesmí být rušen klamavým mihotáním denních odlesků světla. Hvězda je jako střed terče na noční obloze a zasvěcení – trefa do černého. A šíp v terči je jako kopí v poháru a to černé – to je grál. Jak by se pak nezrodil Mesiáš?
Magie je Cestou a Uměním a Obětováním. Nakonec vždy skončíme u obětování sebe sama. Sebekřižování v dobrém či zlém. Obojí je mocné, ale jen jedno z toho vede k znovuzrození a svatosti ducha. Kdo však vidí konce věcí?
Magik vychází do noci, aby zaslechl ticho. Protože ticho je před slovem a bude po něm a slovo z ticha povstává. Ticho bývá těhotné slovy a Slova stvořují, povolávají k bytí. Kdo porozumí jazyku ticha, poznal všechna slova.
Ale je čas hrubých nocí a jaro v nedohlednu. Musíš-li, tanči s bludičkami a doufej, že tě nesvedou příliš daleko a kdovíjaké stezky se ti otevřou. Konečně, mokřady zmrzly a ani oheň vášně je nyní nerozehřeje.
Je čas hrubých nocí… A lidé čekají. Věří, že brána mezi světy je pootevřena. Vře to v krvi – vzpomínky na extáze předků a na to, že bez dnešní slavnosti se léto nenarodí. Dnes se bude čarovat Světlo.
A brána – než odbije půlnoc, bude otevřena. Až budou třísky lítat. O to tu nakonec jde, aby se otevřely brány cest a pak něco prošlo tam… a zase zpátky.