„Je-li mysl osvobozena od víry je schopna se dívat. Člověka spoutává víra i nevíra, protože víra i nevíra jsou stejné, jsou to dvě strany jedné mince. Víru, ať už kladnou nebo zápornou, můžeme zcela odložit. Věřící i nevěřící jsou stejní. Když odložíme víru, dostane otázka: „Je bůh?“ docela jiný smysl. Ve slově „bůh“ je obsažena veškerá jeho tradice, paměť, jeho vedlejší  rozumové i citové významy. Slovo však není žádný bůh, slovo není skutečnost. Je možné osvobodit mysl od slova?
V případě slova „strom“ se jedná o předmět, který je přímo před vaším zrakem, a toto slovo se k němu vztahuje díky všeobecnému konsensu. V případě slova „bůh“ však není nic,  k čemu by se toto slovo vztahovalo. Takže každý člověk si vytváří svoji vlastní představu, ke které není žádné objektivní srovnání. Naděje vzbuzuje víru a pak hledání. Naděje je důsledkem zoufalství – zoufalství ze všeho, co vidíme kolem nás. Naděje je zrozena ze zoufalství, to jsou také dvě strany téže mince. Není-li zde naděje, je zde peklo, přičemž strach z tohoto pekla živí naši naději. A pak začíná iluze. Slovo nás tedy dovedlo k iluzi a vůbec ne k bohu. Bůh je iluze, kterou uctíváme. Nevěřící si vytvářejí iluzi jiného boha, kterého uctívají - nějakou utopii například. Ptejme se tedy, zda-li se můžeme osvobodit od slova i s jeho iluzí. Není-li zde žádná iluze, co zde zůstává? Zůstává to, co je. A to, co je, je právě to, co je nejvíce svaté. Budete-li vnímat, že to co je, je opravdu navýsost svaté, nebudete moci vraždit, válčit, pustošit, nebudete ani doufat. To, co je, je ovšem to nejsvětější jen tehdy, není-li zde opravdu žádná iluze - potom to, co je je bůh. Bůh nebo jakkoliv jinak to nazvete.“
„Modlíte se, když máte radost nebo když jste šťastni? Spíše se asi modlíte, když jste v nouzi, v tísni, když nevíte kudy kam nebo když máte strach. Vaše modlitba je tedy prosba, žádost. Když jste v nouzi, chcete, aby vám někdo pomohl, nějaká vyšší moc, která by vám podala pomocnou ruku. A těmto prosbám se říká modlitba. Co vlastně přitom děláte? Nastavujete pouze někomu svoji žebráckou misku. Nezáleží na tom, kdo to je. Zda je to anděl, démon nebo váš vlastní obraz, který nazýváte „bůh“. Ve chvíli, kdy takto žebráte, cosi tu je. Je to však něco skutečného? Chcete vyřešit svůj zmatek a mizérii, a proto v souladu se svou náboženskou tradicí nebo inklinací odříkáváte určité věty a oddáváte se něčemu „vyššímu“. Takové konání vaši mysl uklidní. Není to však pravý klid – vaše mysl je pouze otupena a uspána. A vznesete-li v takovém stavu prosbu, přichází i odpověď. To co odpovídá je produkt vaší vlastní fantazie. Jiný typ modlitby je zaměřen čistě na uklidnění a otevření mysli. Ovšem je-li mysl držena na řetěze víry, nemůže být nikdy skutečně otevřená. Je-li otevřená jen v povrchním, technickém smyslu nějaké meditační techniky, vše co plodí, jsou opět jen její vlastní obrazy.
Mysl osvobozená od vší podmíněnosti je sto vypořádat se s každým problémem, který se objeví. Taková mysl se vyznačuje naprostou nepředpojatostí, schopností neomezeně přijímat. To není nic jiného než absolutní pozornost a otevřenost k tomu, co je. A to, co je je právě to, od čeho se snažíte uniknout pomocí modlitby.“

Jiddu Krishnamurti

„Když jsem se ještě nacházel ve své prapříčině, to jsem neměl žádného boha a sám jsem byl příčinou sebe sama. Nic jsem nechtěl, po ničem jsem neprahnul, neboť jsem byl čiré bytí a poznávající sebe sama v požitku pravdy. To jsem chtěl sám sebe a nic kromě sebe a – co jsem chtěl, to jsem byl, a co jsem byl, to jsem chtěl. A tak jsem se nalézal prost boha i všech věcí. Když jsem ale aktem své svobodné vůle ze sebe vyšel a přijal své stvořené bytí, to jsem měl boha. Neboť před stvořením nebyl bůh bohem, ale byl, to, co byl. Když stvoření přijala svá stvořená bytí, nebyl bůh bohem sám v sobě, nýbrž ve stvořeních bohem byl. Nuže tvrdíme, že pokud je bůh bohem není nejvyšším cílem stvoření. Proto prosíme boha, kéž jsme „boha“ zbaveni!“

Mistr Eckhart